ARKONA se veze na vlně zájmu a na jejích momentálních aktivitách je to samozřejmě poznat. Do tohoto obrázku sympaticky a přesně zároveň zapadá i její šesté řadové album „Slovo“, vycházející s rozumným odstupem dvou let od poněkud přezdobené prvotiny pro vydavatelství Napalm Records „Goi, Rode, Goi!“. Sympatickým a přesným zapadnutím se v tomto případě rozumí především fakt, že Masha a spol. nešili nic horkou jehlou, že čerstvé nápadivo nechali pěkně dozrát, aby je pak ještě náležitě studiově přeleštili, a že pro tentokráte rovněž upustili od nekonečných desetiminutových eposů, v nichž už chvílemi skutečně nebylo co říci.

Tak sláva, chtělo by se zvolat, protože nic z právě vyjmenovaného rozhodně není automatickým, a už vůbec ne u kapely s podobně vyhraněnou oblastí působnosti, u níž není předpoklad posunutí kamkoliv jinam, a která už má za sebou pěknou řádku materiálu v podobném duchu. ARKONA však tohle všechno zvládla s mile překvapivou sebejistotou a příjemně mrazícího ruského metalového folkloru proto nyní rozdává plnými hrstmi.

Jeho představení rozdmýchá již elegantní intro „Az´“, po němž už se bohatýři z bylin vrhnou do akce s plnou vervou. Pocta ruskému archeologickému svatostánku „Arkaim“ proto přímo dýchá čistokrevným volnomyšlenkářským slovanstvím a nadmíru skotačivým podtextem, který vyvrcholí tradičním oživením v podobě razantního zrychlení tempa a Mashina svérázného murmuru. Na podobnou notu zahrají i „Bol´no mne“ a „Leshiy“, které se ovšem od sebe liší jako den a noc, neboť zatímco prvně jmenovaná klesá ve svém výrazu až kamsi k bodu mrazu, v té druhá naopak propukne poctivá velkohubá ruská oslava se vším všudy. Vzápětí to ovšem všechno srovná zcela přesvědčivě nejsilnější moment celého alba „Zakliatie“, skladba, která doslova zhmotňuje svůj lyrický obsah. Ze vzrušující kombinace Mashina uhrančivého šeptání (nepochybně v roli jakési mýtické Baby Jagy) a úžasného ústředního melodického motivu v podání lidových nástrojů totiž člověk málem začne věřit na čarodějnice, což je nepochybný signál o tom, že skladba skutečně navýsost funguje ve všech myslitelných směrech. Zvukomalebnost neschází ani následující „Nikogda“, na jejíž příchylnosti k extrémnějšímu metalovému vyjádření a zároveň široce roztažených melodických křídlech se přeneseme do kouzelné bajky „Tam za tumanami“, roztomile pomalejší věci, vyšperkované mohutnými a (automaticky zanechávajícími dojem) ruskými sbory. V téhle chvíli album jasně graduje, takže není divu, že posluchač může mít klidně pocit, že najednou neví, ke které skladbě dřív skočit.

Situaci „uklidní“ až titulní skladba, která, spíše snad nevědomky, z vysoce nastavených poměrů znatelně ubere, a zní poměrně nenápadně. „Odna“ poté nicméně naváže na náladu z úvodu celé nahrávky, která už pak v čistě folklórní „Vo moiom sadochke…“, triviálně hitové „Stenka na Stenku“ a vypůjčeném závěrečném lidovém zasnění „Zimushka“ zůstane hlavním poznávacím znamením „Slova“, alba, kterým si ARKONA hlasitě řekla o pozvánku mezi dlouhodobě zavedená metalová jména, definitivně oproštěná od přívlastku sezónního hitu. Tak jen do toho, molodci a děvočko.